Biskup Matulewicz má také
nemalé zásluhy v oblasti smíru. Jeho názory na přijímání
pravoslavných do katolické církve, se značně lišily od tehdy všeobecně
uznávaných pravidel a byly velice blízké dnešním. Soudil, že mluvení
o konverzi a návratu k pravé víře anebo zříkání se chyb může
lidi pouze odradit od sjednocení, když většina teologické rozdíly
nechápe. Stačí pouze přijímat od těch, kteří se vrací, prohlášení,
že si přejí náležet do katolické církve a ponechat je v liturgickém
obřadě v jakém doposud byli. Tyto názory vyložil v dopise pro nuncia
Lauri a zopakoval je v projevu na eucharistickém kongresu v Chicagu. Ve
zprávě o stavu diecéze z roku 1923 informuje Apoštolský stolec, že přijal
do lůna církve přes 7000 pravoslavných. P. Matulewicz byl Vilenským
biskupem a současně generálním představeným shromáždění mariánů.
Jelikož nemohl pobývat spolu s řeholníky a řídit jejich záležitosti,
jmenoval vikáře pro Polsko, Litvu a Ameriku; ti plnili funkci pozdějších
provinciálů. Udržoval s nimi neustálý písemný kontakt, a proto se vždy
dobře orientoval v záležitostech shromáždění a také mohl neustále
pomáhat při řešení problémů a těžkostí, se kterými se na něho
obraceli.
Počátkem léta 1923 se biskup
Matulewicz vypravil do Říma, aby složil zprávu o stavu diecéze. Po návratu
z Věčného města předsedal generální kapitule shromáždění,
kterou svolal do Gdaňska. Kapitula měla mimořádný význam pro další
rozvoj shromáždění mariánů. Projednávala se na ní potřeba
vypracování nové konstituce. Biskup Matulewicz se stal opět generálním
představeným.
Neustálé těžkosti, které
zakoušel ve funkci ordináře vilenské diecéze a nepřátelství některých
polských politiků vůči osobě biskupa způsobily, že uznal tuto
situaci za škodlivou pro působení církve v diecézi. Při příležitosti
uzavření konkordátu s Apoštolským stolcem poprosil papeže o uvolnění
z Vilna. Papež vyhověl biskupovi až po jeho druhé prosbě. Z Vilna
biskup Matulewicz odjíždí do Říma. Tady je jmenován titulárním
arcibiskupem Aduli. Touží se však úplně věnovat práci pro shromáždění,
kterému i nadále předsedá. Se souhlasem papeže otevírá v Římě řeholní
dům, ve kterém zakládá mezinárodní kolej pro studenty. Na záležitosti
shromáždění neměl však moc času, jelikož už začátkem prosince
tohoto roku z pověření papeže odjíždí do Kovna jako apoštolský
vizitátor Litvy.
Situace církve na Litvě byla v
té době vážná, jelikož Litvíni papeži zazlívali, že v nedávno
uzavřeném konkordátě s Polskem, bylo Vilno začleněno do administrace
polské církve.
Litvíni
považovali Vilno za integrální část svého teritoria, dokonce za
svoji metropoli, teď v jejich chápání, okupovanou Polskem. Proto
litevská vláda přerušila diplomatické styky s Apoštolským stolcem.
Mezi prvořadé úkoly, které měl splnit Apoštolský vizitátor, patřilo
uklidnění nepřátelských nálad vůči papeži, navrácení důvěry,
zorganizování církevní administrace a příprava konkordátu.
Díky důvěře, kterou se těšil
biskup Matulewicz mezi svými rodáky, dokázal poměrně rychle ztišit
hlavy a vysvětlit jednání a postoj Apoštolského stolce ve věci Vilna.
Po
jednání s vládou a biskupy vypracoval projekt organizace litevské církevní
provincie, což bylo věcí zbrusu novou, jelikož dosavadní teritoriální
organizace pamatovala minulé časy a byla spojena se starou politickou
situací. Biskupem Matulewiczem navrženou teritoriální organizaci Litvy
papež Pius XI. schválil a 4.4.1926 vyhlásil bulou „Lituanorum gente“.
Na pozvání kardinála
Mundeleina v létě roku 1926 se arcibiskup Matulewicz vypravil do Chicaga
na Eucharistický kongres. Příležitostně navštívil mariánské kláštery
v Americe a téměř 100 litevských farností. V září ho na Litvě čekala
nesmírně složitá situace vyvolaná politickým převratem. Během
prosince vizitátor obnovil svoje dosavadní snahy směřující k navázání
diplomatických styků. V polovině ledna 1927 měl hotový projekt
konkordátu, okamžitě ho také poslal do Říma. Realizace proběhla až
po smrti arcibiskupa Matulewicze.
Apoštolský vizitátor Litvy
arcibiskup Jerzy Matulewicz zemřel
pro všechny nečekaně 27.1.1927 v plné síle po operaci slepého střeva.
Pohřeb se konal s velkou okázalostí za přítomnosti prezidenta Litvy,
vlády a celého episkopátu. Ostatky byly původně uloženy v podzemí
katedrály v Kovně, v září 1934 byly přeneseny do farního kostela
mariánů v Mariampolu.
Arcibiskup
Jiří Matulewicz se těšil pověsti svatého člověka. Uznávanou
osobností byl také pro ty, kdo se ho snažili dostat z Vilna. Sám
ministr vnitra psal že: „arcibiskupovi Jiřímu Matulewiczovi jako člověku
a knězi není co vyčítat.“
Ve
svém svědectví o arcibiskupovi Jiřím Matulewiczovi říká rektor
Univerzity Stefana Batorego P. A. Wójcicki: „Osobnost, individuálnost
arcibiskupa Jiřího Matulewicze uznají za nenahraditelnou ... jeho dobrý
charakter a vyjímečná inteligence jej předurčovaly, aby sehrál důležitou
roli v církvi a vlasti, ale nepřející politické okolnosti tuto cestu,
po které mohl jít život P. Matulewicze, překřížily.
Kardinál
Kakowski ve svých vzpomínkách o obsazení vilenské diecéze píše:
„Biskupem Vilenským mohl být ... P. Jiří Matulewicz, původem
Litvín, vychováním Polák, kněz velké svatosti.“
Podobný názor měl i sám papež
Pius XI., který při audienci mariánů v roce 1934 řekl: „Byl to
opravdu svatý člověk.“
V roce 1953 souhlasila
Kongregace obřadů s otevřením procesu beatifikace Arcibiskupa Jiřího
Matulewicze.
Dne 28.6.1987 jej Svatý otec
Jan Pavel II. v Římě prohlásil za blahoslaveného.
