Narodil
se 30. září 1890 v Abramowszczyźnie
ve farnosti Wojstom ve Wilenské diecézi.
V
roce 1909 vstoupil do semináře arcidiecéze mohylevské v Petrohradě.
Kněžské svěcení obdržel 13. dubna 1914. Přes rok byl kaplanem v
Irkutsku, potom dva roky v Czycie a v roce 1917 obdržel vikariát v
Harbinie, kde se zpočátku zdržoval mezi Poláky
ve vesnici Mandżurija,
a od roku 1920 v Harbinie v polské farnosti sv. Stanislava. Učil náboženství
a latinu ve škole ruské a polské. V roce 1924 byl jmenován farářem
nové farnosti pro Poláky sv. Jozafata. Vybudoval kostel a faru. Otevřel
sirotčinec a školu pro chudé děti a pomáhal potřebným.
V
roce 1937 opustil Harbin. Přes Tokio a Řím se vrátil do Polska, kde
vstoupil do Kongregace kněží mariánů. 13. června 1939 po noviciátu
ve Skórcu složil řeholní sliby. Shodně se svým přáním jel do kláštera
v Drui na Wilenszczyźnie, aby se věnoval pastoraci a hospodářským záležitostem
a vyučování na gymnáziu. V září 1939 Drui obsadili bolševici a v
červenci 1941 Němci.
Zakrátko
se stal představeným misie za Dźwinou, na bývalém sovětském území,
kde se skupinou kněží mariánů a sester eucharistek hlásali
evangelium. V době, kdy Němci začali postupně vyvražďovat obyvatele
v oblasti partyzánského odboje, zůstal dobrovolně s věřícími a zároveň
s nimi byl upálen 17. února 1943 v kostele v Rosicy.
Jako
kněz byl horlivý, ochotný při službě jiným, všemi oblíbený a pro
všechny autoritou.
Blahoslavený
Jiří Kaszyra
Narodil
se 4. dubna 1904 v Alexandrově v Bělorusku pravoslavným rodičům.
Matka přijala řím-kat víru v roce 1907. Jerzy po smrti rodičů vyrůstal
u sourozenců. 22. října
1922 také přijal katolickou víru. O rok později se přihlásil do gymnázia
kněží mariánů v Drui. Po noviciátě - 2. srpna 1926 - složil řeholní
sliby. Odmaturoval v roce 1929 a poté studoval filozofii v Římě a
teologii ve Wilně, kde byl 20. června 1935 vysvěcen na kněze. Přes
rok byl představeným mariánských bohoslovců ve Wilně. Dále pracoval
dva roky jako učitel na gymnáziu a vychovatel řeholní mládeže v Drui.
V roce 1938 se stal představeným kláštera Raśnie na Polesiu. Po
obsazení bolševiky se v září 1939 vydal do Litvy. V červenci 1942 se
přepravil z Litvy do Drui. Odtud na výzvu P. Leszczewicze přicestoval
do Rosice, kde se společně věnovali misijní činnosti, dorozumívajíce
se podle potřeby polsky, bělorusky nebo rusky.
Při
německé kárné výpravě na území partyzánského odboje P. Kaszyra zůstal
dobrovolně se zajatými lidmi, kde vykonával kněžské služby a
povzbuzoval je. Spolu s nimi byl upálen v Rosicy 18. února 1943.
P
Kaszyra byl pokorný, neobyčejně pracovitý, oblíbený okolím. Byl také
vzorným řeholníkem, ve společenství obětavý. Je vzorem dobrého soužití
a porozumění mezi katolíky a pravoslavnými.
Mariáni
v Rosici
Rosica
- běloruská vesnice za řekou Dźwinou, ve které dnes žije asi 4000
lidí, většinou pravoslavných. Nápisy v polštině na hřbitovních
pomnících svědčí o tom, že místo bylo dříve polské. Do roku 1943
byli v Rosici převážně katolíci, což dokazuje kostel; jeho velikost,
oltáře, zvony. Kostel postavil hrabě Lopusiński, jehož panství -
Saryja - bylo vzdáleno 6 km od Rosice. Stavbu kostela podporovali také zámožnější
obyvatelé Rosice a okolní polští šlechtici např. Warszu, Reutt;
kostel byl vybudován v roce 1913.
Mariáni
zde začali své misijní poslání v roce 1941, když předtím byla církev
pronásledována komunistickou vládou. V tomto roce, když Němci napadli
Sovětský svaz a fronta postupovala na východ, několik mariánů se
vydalo za řeku Dzvinu, m.j. kněží Antoni Lesczewicz, Feliks Czeczott a
Henryk Tomaszewski a potom P. Jerzy Kaszyra a 16 sester eucharistek. Otevřeli
pozamykané kostely a kaple, vyučovali náboženství,udělovali svátosti.
V roce 1942 se zvýšila činnost radeckých partyzánů, které
podporovalo místní obyvatelstvo. Před Božím Narozením P Leszczewicz
- představený misie - měl předtuchu, že v krátké době dojde ke kárné
výpravě, která by potrestala obyvatelstvo za pomoc partyzánům. Po uvážení
bylo zřejmé, že kněží a sestry se mají sami rozhodnout zda odejít
nebo zůstat i přes zřejmé nebezpečí. Všichni se rozhodli zůstat a
sdílet osud spolu s obyvateli. Dne 16. února 1943 začala podél Dźwiny
pacifikační akce. V té době tam pracovali dva mariánští kněží a
sedm sester eucharistek. Německé vojsko pálilo obydlí v okolních
vesnicích a jejich obyvatele shromažďovalo v rosickém kostele. V tak
tragických chvílích P. Leszczewicz a P. Kaszyra křtili, zpovídali, udělovali
sv. přijímání, sloužili mše sv. a povzbuzovali lidi k důvěře v
Boha. Na prosbu P. Leszczewicze byly sestry propuštěny z kostela, ale zůstaly
na faře (vařily pro důstojníky, kněze a uvězněné v kostele). Kněží
mohli odejít, ale zůstali, i když věděli, že zemřou. Lidé byli
rozděleni do dvou skupin: práce schopné odvedli na nádraží v
Bigosowie, a odtud je odváželi na práci do Německa (hodně z nich se
pak vrátilo). Zbývající odváželi na saních do blízkých stodol, do
kterých hodili granáty a následně polili benzínem a zapalovali. Tak
zahynul 17. února 1943 i P. Antoni Leszczewicz a spolu s ním asi 300 lidí.
Když ho odváděli před smrtí, řekl při loučení sestrám: „Bděte
a modlete se“. Pozdě večer přišel P. Jerzy Kaszyra a řekl: „P.
Leszczewicz nežije a zítra nebudu žít ani já“. Celou noc ležel na
zemi a modlil se, následující den přinesl nejsvětější svátost a
podal sv. přijímání sestrám. Zakrátko ho odvezli na saních do blízkého
dřevěného domu. Tam byl upálen se skupinou asi 30 lidí; někteří
zemřeli hned po vhození granátu, ostatní uhořeli za živa. Po několika
dnech přenesli v noci partyzáni ohořelá těla do vykopaných zákopů
a do sklepa, který byl ve dvoře a poté jej zasypali kamením a hlínou.
Po skončení války byl u silnice postaven pomník, kam byly přeneseny
ostatky z místa smrti P. Leszczewicze a P. Kaszyry. U této společné
mohyly se rosičtí farníci modlili. Jenže místní komunistická správa
to brzy zakázala. Vrátilo se pronásledování církve. Budova rosického
kostela byla přeměněna na obchod se smíšeným zbožím, a jeho dvě věže
byly zbourány.
Ale
mariánští kněží se do Rosice opět vrátili. Skončilo dlouho trvající
období pronásledování církve a byla obnovena pastorační činnost v
této oblasti. Farářem farnosti je P. Antoni Loś MIC senior a následně
jeho synovec P. Antoni Loś MIC junior. V Rosici je devítiletá škola,
ve které vyučuje katechismu děti a mládež.
V
lednu 1992 začal proces kanonizace kněží mučedníků Jerzyho Kaszyry
a Antoniho Leszczewicze. V roce 1990 proběhla rekonstrukce kostela v
Rosici, střecha byla pokryta plechem, bylo vsazeno 48 oken a sedmery dveře.
Byl zrekonstruován oltář a zakoupeny lavice. Rekonstrukce kostela byla
dokončena ke dni jejich blahoslavení 13.6.1999.
